Adrenalinový den
Ve Slovinsku nemají rádi spaní mimo kempy, musely jsme se tedy někam zašít. Možností moc nebylo, tak jsme spaly po hromadou složeného štěrku, pár metrů od dveří cizího domu. Pokaždé když kolem projíždělo auto, zalehly jsme do našeho zákopu a tvářily jsme se děsně nenápadně.
Jako první si stopneme straší manželský pár, který nám ochotně vypráví, co vidíme napravo nalevo a když nás dovezou k jezeru Jasna, ještě nám koupí kafe. Kafe obvykle nepiju radši bych si dala čaj, ale v kafi je mléko a mléko je jídlo. Člověk prostě musi být taktik.
V jezeře si konečně dáváme ,,vanu“. Má to jedinou chybu. Jezero je ledovcové a voda má tak 10°C, ale dá se tu vykoupat a člověk musí být taktik.
Náš řev při lezení do vody přiláká tři české kluky, kteří nás popovezou o kus dál na ,,kopec“ Vršič. Dostáváme pivo a pravé české řízky, juhu! Vypadá to, že se tu naučím pít pivo a hlavně být taktik.
Výhled z Vršiče je naprostá nádhera. Celé Slovinsko je úžasné. Sem se budeme muset někdy vrátit!
Stačíme ještě splnit osedlej si neosedlané zvířátko a na další cestu se vnutíme do auta německému páru, který kvůli nám jede úplně jinam než chtěl. Asi máme dobré přesvědčovací schopnosti. Taky nám ochotně vypraví tentokrát o historii oblasti. Silnice po které jedeme vystavěli Rusové za 1sv.v. To jako fakt někdo bojoval v takových kopcích? Vylézt ty kopce mi přijde úplně nemožný a ještě se brodit přes Soču? Se zbláznili ne?
Vystupujeme tedy v Bovci,kde máme za úkol sjet 3km dlouhý zipline. U raftařského klubu se domluvíme nejspíš přímo s majitelem, že jsme prošvihly rezervaci a on nám domluví odvoz přímo do městečka a další skupinu. Terénním autem nás dovezou na kopec, kde je nejdelší zipline v Evropě. Sjíždíme celkem pět cest, někdy i 100 m nad zemí, někdy samy, někdy v páru. Začátek je trochu adrenalin, ale pak si člověk lehce zvykne. Když se nad tím zpětně zamyslím, vůbec největší adrenalin byla jízda serpentinama teréňákem na kopec.
Nakonec nás terénní auto opět doveze do městečka, kde nás vyklopí řeknou čau a než se stihneme otočit jsou fuč. Právě jsme ušetřily každá 55€.
Stopujeme na okraji města a zastaví nám děda s vnuky. Náš závod je tu už profláknutý, že nechce nic vysvětlovat, protože vše už dávno ví.. V serpentinách jede jako blázen a jednou je to fakt jen tak tak, že se nevybouráme. Nejhorší je, že nikdy nevíte k jakému řidiči zrovna nasedáte. Na dálnici jedeme dokonce s partičkou Srbů v šesti. Díky bohu jedeme jen pár km!
V noci se nám podařilo překročit slovinsko – chorvatské hranice a ztratit pas. Ano, už zase. Naštěstí nás nikdo neodvezl, kam jsme chtěly, ale jen do vesnice 8 km od hranic. Steleme si u benzínky ve stínu naskladněných plynových bomb par metrů od silnice(ach ta romantika) a ráno jako první musíme zkusit najít pas.
350 total views, 2 views today
