Jak jsme přežily v Sarajevu
Po 4 hodinách spánku se budíme v apartmánu v Baru. Posbíráme si své saky paky a kluci nás vezou na hlavní silnici. Než nás vyklopí, ještě nám na cestu koupí plnou tašku jídla. Budiž jim odpuštěna včerejší zábava na náš účet. Spousta cukru v jedné tašce, energie bude třeba! Dnes jsme úplně mrtvé! Poděkujeme, vyměníme si čísla a frčíme dál.
Během chvilky si stopneme 60 letého pána, který má naprosto neuvěřitelný playlist jazzu a bluesu a celou cestu si spolu povídáme o hudbě, zatímco Martina vzadu umírá z hlasitosti, kterou se snažím nenápadně vždy snížit. Bohužel, pán ve svém věku už asi hůř slyší, takže si toho hnedka všimne a zase otočí kolečkem skoro na max. Já si jízdu ale i tak užívám a kochám se krajinou Černé hory. Přijde mi to trochu jako země zaslíbená, hory i moře v jednom malém státečku.
V Podgorici chceme navštívit stopaře Vojina ze včera, Ale nemůžeme se spojit, takže si stopneme kamion. Kamiony jezdí sice pomalu, ale obvykle daleko a proto je mám ráda. Tentokrát nemáme štěstí a jen nás popoveze, ale vzápětí přesedáme do auta ke klukům, co jedou z Budvy. Původem jsou Srbové, kteří žijí v USA a do Budvy jezdí na prázdnin…na 4 měsíční prázdniny. Asi mám fakt blbou práci. Oslníme je svou znalostí srbštiny a oni nám vypráví o velkém plážovém festivalu v Budvě. Jak se tři dny předem na pláži do písku zahrabává matroš, který by neprošel u vstupu kontrolou. Že bychom šly hrabat na pláž? To by byl busking roku!
Kluci nás vyhodí na benzíně, kde se zeptáme prvních lidí s velkým autem. A bingo!! Je to španělská rodina a jedou až do Sarajeva! Anglicky umí jen jejich dcera, které je 18, ale vypadá max na 13 let. Kolonu na bosenské hranice si krátíme hraním karet. Lucia nás učí hru Idiot, která je ve Španělsku hodně oblíbená. Občas si přijdu jak idiot já, když se v serpentinách snažím chytat karty, které lítají vzduchem. Rodinka se chce za hranicemi zastavit na oběd a my je nechceme ztratit, takže jdeme s nimi. Servírka neumí ani slovo anglicky, vypadá, že ji hrozně obtěžujeme a zdržujeme od čtení časopisu v jinak úplně prázdné restauraci. Objednáváme si čevabčiči, které je v Bosně něco jako národní jídlo. Nahážeme to do sebe strašnou rychlostí a všichni na nás divně koukají. No co konečně teplé jídlo! Servírka na nás vrhne ještě pár vražedných xichtů a pak už ji necháváme v klidu u bosenské ,,žena a život“ a vyjíždíme do Sarajeva.
Rodina se nejdříve ubytuje ve vyhlédnutém kempu, kde nám pan provozní se zlatým zubem, který vypadá jak vystřižený z mafiánského filmu, prozradí, že Sarajevo je pro holky hrozně nebezpečné. Díky, to jsem fakt nepotřebovala slyšet. Bez ohledu na varování domorodce se necháme odvézt přímo k bobové dráze, kde budeme i muset přenocovat. Ale jsme v Bosně už dvě hodiny a nikdo nás ještě nezabil! Člověk se musí umět radovat z maličkostí.
Bobová dráha je zpustlá, polorozpadlá, betonová konstrukce, která se pomalu ztrácela v rozrůstajících se křoviskách. Jedinou radost dělala partě sprejerů, kteří se tu fakt vyřadili. Tohle máme sjet? To bych se musela předtím fakt pořádně sjet. Opravdu je to skvělý místo na sebevraždu. Tíživá atmosféra toho místa a vzpomínky na horor ,,Ztracena na Balkáně“ na mě doléhají.
Nechtěla jsem tu zůstávat přes noc, ale asi se tomu fakt nevyhneme. Je problém tu najít i místo kam si rozložit karimatku. Všude je to zarostlé a uhnout z cesty znamená zapadnu tak hluboko do křoví, že mě už asi nikdo nikdy nenajde. Doufám, že se tu neskrývá nikde unesené dítě lovců divokých šelem, co mě pak bude mučit v jeskyni. Na mapě žádný jeskyně nejsou a to mě uklidňuje, ale pro jistotu jdeme k lanovce a ptáme se obsluhy jestli nemůžeme přespat tam. Ano, i to mě stojí hodně přemáhání. Určitě mají nízký platy, a roste riziko, že se probudím bez ledvin. Vypadá to, že obsluha nestojí ani o nás, ani o naše ledviny a hlavně o problémy. Tak jdeme zpět na nejbližší předvrcholový palouček s posezením. Už se blížíme a za námi se blýská bouřka. Nevadí, posezení má stříšku. Když v tom se blýskne před námi.
,,Ty vole oči! A vysoko! „
,,A neni to ve tmě vidět! Co když to je medvěd?! Jsou tu vůbec medvědi?“ bereme rychle zpátečku.
Když se dostaneme do (z našeho pohledu) bezpečnější vzdálenosti dojde nám, že to žvejká asi trávu.
,,Medvěd?“
,,Co když je to veganskej medvěd?! A co když si to rozmyslí až uvidí dvě mladý kosti?“ hledáme alespoň trochu humoru. Ano asi jsme už hodně unavené. Humor nám pomáhá, ale co to je zjišťovat opravdu nechceme, takže jdeme hodit ramínka na hlídače lanovky.
Padesátník v uniformě, rozšněrovaných kanadách a s bouchačkou za pasem. Nic uklidňujícího. Vyprávíme mu o našem setkání s ,,medvědem“ , jak to zvíře bylo veliké a vůbec se nás nebálo. Na otázku, zda neví, co by to mohlo být, jen suše odpoví ,,Jste ženský, vás se nikdo nebojí. No bezva! Přestože si smíme rozestlat na nástupišti, tak dneska asi neusnu.
Dobrou noc,
Vaše paranoidní Denča
338 total views, 2 views today
