Návraty
Medvěd nás nakonec nesežral ani se o to nepokusil, ale po vstávačce v půl pátý vypadáme, jak kdybychom za noc přemohly celou bosenskou džungli i s místním Tarzanem, který by se tu jmenoval тарзан. Pan securiťák nám chce pomoct a chce nám ušetřit 2km cesty dolů, že nás vezme lanovkou. Nicméně musíme si počkat…asi tři hodiny. Nevadí i tak ho milujem, že nás nenechal sežrat medvědem!
Sarajevo je opravdu zvláštní město.
1) je hrozně obrovské (nějaký blbý Sarajevo)
2) má strašně divně řešené silnice – tříproudovka v jednom směru a v druhém jen uzká minisilnička?
3) sice tu lidem padá na hlavu omítka a vypadá to tu jak naše stovky. Vůbec ne jak hlavní město, stopy války(ano i já, co chodila za dějepis vim, že tu byla válka v roce 1992 -sakra řekněte někdo, jak jsem skvělá!) jsou tu stále znatelné, ale co obyvatelé zanedbávají na vzhledu svého obydlí, asi kompenzují na sobě, protože na jeden krámek s jídlem je tu pět kadeřnictví. Za jednu cestu jednou delší ulicí jsem jsem jich napočítala 14.
4) Všichni mi před závodem říkali, ať jedu na Balkán, že lidé jsou tu víc milí a pohostinní, ale zatím na nás na benzíně, kde stopujeme jen divně koukaj, ukazují si nás, případně hulákaj evidentně nehezké věci.
Čekání na zachránce si zkracujeme dějepisným okénkem a snažíme se bez netu přijít na to, co bylo ,,sedm kulí v Sarajevu“ . S Marťou jsme na tom s dějepisem evidentně podobně. Auta nikde. Snažím se tedy soustředit na svůj dnešní cíl všechny myšlenky, co mám ,,Panebože dostaň nás dneska do EU prosím“ !! Nakonec si jedno auto asi fakt vymodlím. Zdá se to skoro nemožné, ale ve 4 odpo jsme 20 km od hranic! Svoboda na dosah!! Po svačině při krajnici, kdy neustále odháníme toulavého psa, se snažíme ukecat kamioňáka, aby nás vzal přes hranice., ale kamiony mají v sobotu do Maďarska zákaz vjezdu.
Jdeme tedy pěšky směr hranice a zkoušíme chytit nějaký osobák. Zastaví nám auto, které pohromadě drží snad jen díky izolepě, která se evidentně stala hlavním stavebním prvkem. Na hranicích se nám snaží bábi vnutit domácí ponožky a pak zničehonic na prvních hranicích někoho napadne, že národnostní složení auta je mírně divné. Sakra proč teď?! Za závorou vidím Chorvatsko, hvězdy EU, telefonního operátora, co mě bude vítat slovy volej domu jak jen chceš! Juchuu nakonec nás pustí! JSEM V CIVILIZACI!!!
A teď přichází teprve ta správná sranda dostopovat na hranice s Maďarskem. Už je dost pozdě a padá tma, ale zůstávat tu přes noc je fakt hodně nepraktické. Na silnici tančim, roztleskávám, zpívám🎶. To by bylo, abychom se odtud nedostaly! Dostaneme! Zastaví nám parta kluků, kteří se po večerech baví tím, že jezdí po okolí. Nechtěla bych vidět ty účty za benzín, ale hodí nás až na hranice. Kde se vnutíme jedněm Čechům. Moc nadšení nejsou. Svezou nás prý jen na nejbližší pumpu (což se super!), ale nakonec nás odvezou až za Budapešť. Kouzlo osobnosti nebo naše strhané výrazy. Usteleme si na benzince, kam doléhá šumění dálnice, občas na nás posvítí projíždějící auto a usínáme sice kousek od popelnic, ale spokojeně v pocitu bezpečí schengenského prostoru.
Čauky mňauky, dnes usínáme skoro doma.
360 total views, 2 views today
