Do baru!
Noc v kamionu na vrchní posteli ve dvou byla stísněná. Nejprve jsme se trochu bály, abychom nepropadly na dolní lůžko na řidiče, ale nakonec celou noc prospíme bez ztráty na životech.
Ráno nás náš spolunocležník odváží k Šibeníku. Jen co vstoupíme začnou mi od něj na chodit zprávy, že chce zůstat v kontaktu, že nás miluje, a ať s ním jedem do Záhřebu. Je pravdou, že cesta tím směrem by se nám hodila, ale teď už s nim do kamionu určitě nesednu .
Na benzínce jdeme k prvnímu autu, co vidíme a ptáme se jestli nás pán nesveze. Jede přesně tam, kam potřebujeme a živí se jako řidič, co odváží lidi z letiště do hotelu. Paráda konečně někdo, kdo umí řídit! Nadšení nás rychle přejde, jelikož většinu cesty ručička tachometru neklesne pod 200 a jakmile mu někdo brání v cestě, začne cholericky nadávat. Radši to zaspíme, ať případně zemřeme ve spánku .
Nečekaně přežijeme a kousek od Dubrovníku stopneme dalšího řidiče, který nás vysadí v městečku kousek od letiště, kde se stopuje fakt hodně blbě. Když čekáme už asi půl hodiny, začínáme být zoufalé. A jdeme pro oběd pod fíkovník.
Nakonec nám zastaví kamion a uvnitř sedí už jeden stopař. Jmenuje se Vojin a jede domu do Montenegra od svého bráchy. Vypráví nám o sobě, že dělá barmana sedm měsíců v roce a jinak má prázdniny. Doteď jsem si myslela, že jako učitelka mám velkou výhodu, ale asi jsem si přece jen vybrala blbý povolání.
Projdeme společně hranice do Vojinovy domoviny, kde dostaneme razítko do pasu. Juhuu! A dál stopujeme společně celé odpoledne. V jednom městečku nás Vojin pozve do pekárny na místní pečivo s brynzou a když chceme paní prodavačku požádat o dolití kohoutkové vody láhve, nekompromisně naše láhve sebere vyhodí a přinese nám vodu chlazenou a snickersku k tomu. Nejen že je milej ale i fakt dobře se na něj kouká. Za odměnu nám stopneme auto, i přes negativní prognózy místního pouličního kytaristy který tvrdí, že to je nemožné. Samozřejmě ve třech se prý stopuje mnohem hůř, ale nepodceňujte holky z Česka! Dokonce nemáme problém ani s trajektem.
Je pravda, že místní doprava je šílená. Tolik aut jsem viděla naposledy v Praze. Speciálně pak v Budově, kde je mraky turistů. Odpoledne nás Vojin provede Budvou a učí nás srbsky pár užitečných vět.
Kolik košto pivo? – Kolik stojí pivo?
Moram se istuširati!-Potřebuji se osprchovat!
Gladna sam uvjek-Hlad mám pořád apod.
Tyhle věty stejně používáme nejvíc. Jde nám to samozřejmě skvěle, tak za odměnu dostaneme ještě palačinky s pršutem.
V Budvě se naše cesty rozcházejí. Musíme se vydat do městečka Bar, kde je naším úkolem najít bar. Do Baru nás doveze místní policista a do baru se vydáváme hned po nočním koupání v moři. V baru na pláži si objednáme cider a seznámíme se s třemi místními kluky a povídáme si do zavíračky. Teda oni si povídají. Já jsem grogy i na češtinu natožpak angličtinu. Mé pomalé reakce, které jsou ne tak zřídka úplně mimo, jsou samozřejmě zdrojem jejich zábavy. Nic moc. Nakonec nás pozvou k jednomu z nich, jehož rodina vlastní apartmán. Uklidňuje mě jen to, že se snaží být galantní a nesou nám ty těžký batohy na extra kopec, kde apartmán stojí a vypadají z toho zatraceně odrovnaně. Taky se těšíme na teplou sprchu.
Dobrou s kobrou,
Vaše odrovnaná Denča
297 total views, 1 views today
